Voyův zápisník

Do La Casa Argentina mě kolega A. lákal na šťavnaté jihoamerické steaky už nějakou dobu a tento pátek se výprava konečně uskutečnila. Hned na úvod ovšem musím říct, že jsme restauraci zřejmě nezastihli v takové kondici, jakou A. pamatoval ze svých předchozích tří (úspěšných) návštěv.

Obsluhu jsme si zřejmě rozkmotřili už na počátku, kdy nás k rezervovanému stolu pro šest dorazila pouhá čtveřice. Nepříjemná věc pro obě strany. Nicméně jsme si vybrali aperitiv (část stolu zvolila bílé portské, které nebylo podáváno tak vychlazené jak by se slušelo, M. si objednal caipirinhu) a vrhli se hladově na jídelní lístek. Příjemnou společnost během výběru nám dělala směs zelených a černých oliv jemně ochucených česnekem. Byl jsem jediný, kdo si zároveň s aperitivem objednal rovnou třetinku neperlivé vody, a proto mě trochu překvapilo, že dorazila místo mně F. Ne snad že bych žádal neomylnou obsluhu, ale v podniku této cenové kategorie bych již čekal, že všechno pojede precizně a bez přehmatů.

Z předchozího studia na internetu jsem měl poměrně jasný plán objednat si třísetgramový rumpsteak s opečenou česnekovou bagetou dle doporučení šéfkuchaře. Nakonec jsem si objednal svůj rumpsteak v úpravě medium rare, kolegové kolem stolu volili kombinace rumpsteaků a rib-eye steaků. Původní rozhodnutí objednat si k maso omáčku bernaise jsem na místě přehodnotil ve prospěch nerušeného vychutnání hovězího, později jsem však tváří v tvář třem stům gramů trochu litoval. Předkrmy jsme vynechali, jen M. si objednal svou již osvědčenou gulášovou polévku z argentinského hovězího se zakysanou smetanou. Podle výrazu v jeho tváři při konzumaci všechno zřejmě proběhlo jak mělo :-). K polévce byla servírována ošatka se sympaticky vypadající směsí domácích chlebů.

To už ale přicházel na stůl zlatý hřeb večera – grilované maso. Jeho kvalitě ani textuře se nedalo nic vytknout. Sympatickým detailem bylo použítí řezů okurky ocejchovaných horkým kusem železa dle požadované úpravy. Na mém talíři se tedy skvěly dva kousky s nápisy MEDIUM a RARE. Nevím teď, zda mám připisovat svoje pocity z masa neznalosti stupňů úpravy či maso opravdu bylo až příliš směrem k rare, ale ve srovnání s jinými restauracemi, kde si maso v této úpravě pravidelně objednávám, se mi v LCA zdálo trochu nedodělané. Na překážku to ovšem nebylo, vstupní surovina byla natolik kvalitní, že chuťovému zážitku nic nebránilo ani tak. Česneková bageta byla zcela průměrná, česneková příchuť nepříliš výrazná.

Po hlavním jídle na nás obsluha automaticky zaútočila s dezertními lístky. S kolegou A. jsme zvolili grilované
minibanány (na jídelním lístku na webu jsem je nenašel) podávané se zmrzlinou zajímavě servírovanou ve stylu “nanuk”, M. volil opět již osvědčený grilovaný ananas, který obalovaný v pistáciích vypadal prostě famózně. Grilovaným banány byly obstojné, přiložená zmrzlina za sebou ovšem táhla jakousi pro mě těžko identifikovatelnou neblahou chuťovou stopu. Nepříjemným zážitkem pro všechny stolující byla F-ova objednávka doutníku ke kávě. Obsluha namísto podání pomocné ruky tápajícímu hostu změnila výběr v koncert na téma jak mu to dát “sežrat”.

Závěrečný účet jsme vzhledem k charakteru návštěvy požádali rozpočítat, na což se servírka příliš nadšeně natvářila. Chápu, že to v tomto druhu zařízení možná není zcela běžné, ale přijemnému pocitu z návštěvy to nepřidá. Nakonec však byl vyhotoven rychle a přesně. Celkový dojem z návštěvy byl pro mě ovšem i tak spíše negativní. Maso je nesporně velice kvalitní, ani ostatní jídlo nebylo špatné, ale obsluha a ceny stáčí můj palec spíše směrem dolů.

Celkové hodnocení: 65%
www.lacasaargentina.cz

Tento blog jsem si původně založil, abych mohl zveřejnit článek, který byl podmínkou pro zápočet z jednoho nejmenovaného předmětu na VŠE Praha. Když už ho ale mám, proč jej nevyužít i k něčemu účelnému. Jak ví ti kdo mě znaj, je mojí velkou láskou jídlo. Už dávno jsem se chtěl podělit o některé amatérské postřehy ze zápasů v kuchyni a návštěv nejrůznějších podniků a jídelen. Využiji tedy příležitost, která se nabízí, a odložím si sem občas nějaký ten kulinářský zápisek.

Abych jen nesepisoval dlouhé řeči kolem, pustím se hned do prvního opravdového spotu. Čím jiným začít než srdeční záležitostí – obchůdkem Pronto Pizza ve Strašnicích na Praze 10. Protože kromě studia informatiky pracuji jako programátor, tvoří pizza nemalou část mé diety. Z tohoto titulu se cítím oprávněn hned na úvod konstatovat, že pizza z tohoto malého nenápadného krámku je široko-daleko nejlepší, jakou seženete. Troufnul bych si dokonce tvrdit, že obtížně hledá konkurenci i v rámci Prahy. Zdejší pizzu mohu s klidným svědomím srovnávat třeba s Pizza Nuova, která je (alespoň v mém okolí) pro mnoho lidí měřítkem kvality italské pizzy – přestože se jedná o zcela nesrovnatelnou kategorii podniku.

Vlastníkem a jediným provozovatelem je zkušený italský pizzař, který se s rodinou přestěhoval do Čech. V nabídce je zhruba třicet druhů pizz, které jsou rozděleny do dvou skupin podle ceny a použitých surovin. Majitel si dobře spočítal, že pizzy vyráběné výhradně z původních italských surovin by byly s ohledem na to, že se jedná v podstatě o stánkový prodej pro většinu zákazníků z finančních důvodů nedostupné. Zároveň ale chtěl nabídnout pravou italskou pizzu, jak má být. Výsledkem je, že si můžete zakoupit jak levnější pizzy z českých surovin, tak dražší, ale o to autentičtější ze surovin italských. V nabídce obloh nechybí artyčoky, tuňák, italská masová roláda, dušená šunka a další.

Oba druhy pizz ale mají jedno společné – skvělou omáčku z drcených rajčat, kvalitní těsto a množství skvělé roztavené mozarelly navrch. „Česká“ pizza o klasickém průměru 25 cm vyjde na 109 Kč s krabicí, zatímco její italská kolegyně atakuje hranici 150 Kč s krabicí. Dva druhy považuji za velice rozumný krok – k běžnému obědu nepotřebuji jistotu, že moje mozarella přijela na stůl přes půl Evropy, ale občas dostanu chuť na pravou italskou quatro formaggi. Pak přijdou originální suroviny rozhodně vhod.

Troufám si tvrdit, že teprve v Prontu si většina lidí uvědomí na jak smutné úrovni je většina českých pizzerií. U mnoha podniků se totiž člověk neubrání dojmu, že jedinou motivací k jejich vzniku byl finanční zisk. Vítejte do světa, kde nenajdete papírově tenké těsto, rajčatovou omáčku z protlaku či kečupu a minimalistické porce sýra. Nevím jestli je to tím, že majitel je cizinec či prostě jen poctivý živnostník, ale ze zdejší pizzy jsem nikdy neměl ošizený dojem. To se rozhodně nedá říct o protější (o kousek levnější) Pizza Mania, která je pravým opakem. Jako příjemný bonus nabízí Pronto doplňkový prodej sýrů (Gran Padano, Asiago), krájeného prosciutta cruda či šálek italského pressa.

Pokud bych byl skutečně nucen něco vytknout, jsou to jen drobnosti. Bohužel neexistuje žádná možnost rozvozu, ani telefonické objednávky. Někdy si ale říkám, že je to tak spíš dobře, protože kdyby Pronto rozvážela, nenutilo by mě k opuštění doupěte už skoro nic :-).

Byla by to celé pohádka se šťastným koncem, kdyby se nám milý pizzař nerozhodl podnik prodat a vyrazit hledat štěstí dál, za velkou louži. Na internetu jsou k dohledání inzeráty nabízející stánek k pronájmu s nemalým odstupným tři a půl na stole v českých. Bohužel bych si opravdu nevsadil, zda bude jakýkoli potenciální český majitel schopen zachovat nastavenou laťku kvality. Byl bych moc rád, kdyby nový provozovatel pokračoval s respektem k pověsti, kterou v okolí Pronto má. Kdyby k tomu přibyl ještě rozvoz a na pizzy se vrátila parmská šunka, nebylo by už co řešit. Obávám se ale, že není příliš důvod k předčasnému optimismu.

Doporučuji vyrazit do Strašnic na kousek italského originálu dokud je možnost!